Ve své naivitě jsem několikrát slečny nazval královnami a reflektoval do nich své pocity. Tolikrát jsem udělal tu chybu, že jsem se snažil vytvořit představu nekončícího příběhu nás dvou. Spolu s Ledovou královnou přišla bolest jakou jsem kdy nepoznal a nikdy znovu poznat nechtěl, rozhodla se ve své velikosti svou sněhovou bouří roztrhat duši co nabízela klid a útěchu jenž potřebovala v časech nejtěžších.
Po zimě logicky přichází jaro, řekl jsem si, tudíž přišla Květinová královna jenž měla zhojit všechny rány, napravit co bylo zmrzlé v čase. Však marně doufal jsem v nápravu, avšak přišlo probuzení, když navenek byla má a v dáli tisíců dalších. Rozhodla se dokončit to co zima započala.
Začal jsem věřit, že Princezny jsou víc, že život jak šachy brát nelze, že Královna svého krále nechrání, že nechá mě tisíce kroků za ní v šachu. Tak vkládám naději do Princezny, která ve své nevinnosti, nevinnou být nemůže neboť by ji ráj nikdy nenavrátil.
Tak jsem nazval Tebe Múzou, Princeznou veškerého mého umění či neumění. Naučil jsem se trávit čas osamotě s Tebou v komnatách ze snů a tisíckrát jsem si opakoval Tvé dotyky, tolikrát jsem si připomínal Tvé polibky, vášnivé pohledy v mé hlavě. A přeci jen, nejsi na dosah a nejsi skutečně zde, když samota prostoupí podstatu nás, mám strach, že už nikdy nepřijdeš, že jako slunce zajdeš a již nikdy nevyjdeš.
Tak jsem Ti slíbil Princezno, zavřená ve věži, vězněna draky, že přijdu si pro Tebe až na kraj světa. Žádná překážka mě na cestě za Tebou nemůže zastavit, není nepřítel s kterým bych kvůli Tobě nechtěl soupeřit. Pak možná časem až přijdu k Tvým dveřím, padneš mi v náruč a já konečně ucítím to teplo jenž hledám již stovky let. Oheň co v Tobě plápolá mě stále volá k sobě jak maják bludnou loď. Chci také hořet, jednou pro vždy a nikdy nepřestat. Tak slíbil jsem Princezno, že pro Tebe zbavím svět draků, těch všech špatností co trápit by Tě mohli.
Děkuji Múzo, za každé pohlazení, děkuji za ten dar hrát si se slovy.
Těším se moje Múzo na další políbení.
-=PiP=-