Je těžké mít strach z hromů, když celý svůj život strávíte v dešti, čekáním na tu správnou příležitost. Když se snažíte zadržet za zdí všechny ty démony v hlavě, jenž se chtějí dostat ven.
Pak trávit dny ve splínu a strachu ze světla, jako byste jedním z těch démonů už vlastně byli. Zapomínat na svou podstatu, na to že ve vás vlastně je více světla než temna.
A když se vše zdá úplně ztracené, chytat se jemných paprsků světla, které se tváří jako klam. Jemné odrazy těch hezkých dní a vzpomínek. Vzpomínek co v sobě skrývají ohromnou bolest, nepřiznané viny, smutek a trápení z nevědomí. Protože ty v těch nejtemnějších dnech mají největší sílu a chuť dostat člověka do kolen.
Jenomže všechny bouřky jednou skončí, můžou napáchat spoustu škod, ale také přinést poučení. Každý splín má svůj konec, dřív nebo později, a i když se to zprvu nezdá, tak posilují osobnost. Přinášejí zjištění, že na tom vlastně nejste až tak špatně jak by se zprvu mohlo zdát.
Stále jsou kolem nás lidé, kteří o nás mají starost. Rodina, přátelé, drahé polovičky. I když to možná není vidět, jsou oni mnohdy ty jemné odrazy světel, které nás jako majáky navádějí do jejich přístavů a otevřených náručí.