Rozerval jsem sám sebe, na milión kousků, abych viděl svět tam v dálce. Čekal jsem až přijdeš, ke mně blíž a k ránu jsem se vytrácel jak ranní rosa. Jsem neurčitý, nepodstatný pro Tvé bytí a lehce přehlédnutelný. I když si chodíš pro radu, s každým Tvým trápením Ti pomáhám jako bylo by mé vlastní.
Umírám. Touhou se Tě zbavit! Každým dnem víc a víc, jsi v minulosti. Dávno proměněná v prach, moje Múza. Jsi ve hvězdách? Jako já v slunečních paprscích? Prsty, letmo dotknu se Tvé tváře a Ty se usměješ, tak jak to nikdo jiný neumí. Poznal jsem, Tebe, na sto tisíc způsobů, ve své podstatě jsi klam mých nejlepších dnů a sen co se rozplynul.
Nehledám Tě, protože nenašel bych v bludišti své mysli už nikdy východ. Proto stále zůstávám stát před zavřenými dveřmi, se strachem se otevřít novým pocitům. Zůstávám zakořeněný, ve svých zkostnatělých názorech, zamrzlý v pustině bez oken. Mám chuť se hnout, jen nevím jakým směrem a kam až se dostanu.
Teď stojím tady a netoužím být zachráněn, přesto mi chybí doteky a blízkost, pořád mám strach z nenaplnění, z toho že nejsem dost dobrý pro nikoho. Stále se soudím s vlastní hlavou, s přesvědčením, že každého kdo semnou zůstane, zadusím city.
Nakonec zůstanu sám, v mlze, bez hvězd nad hlavou.