Narazili jsme do sebe náhodou.
Dvě bárky na mrtvém moři.
Mysl a duše. Rozum a cit.
A dlouhá cesta před námi.
Bude to krátká vzpomínka? Stejně jako prchlivé léto, které skončí mrknutím oka?
Najdu snad odvahu čelit všem svým démonům až zhasnou všechna světla? Díky Tobě?
Možná je to tím, že si nerozumíme.
Mluvíme jiným jazykem, ale používáme stále stejná gesta jako kdysi. Nemluvíš a přesto vím, co mi chceš říct.
Díváš se do mě. Do duše, která je temná jak noc bez Luny. Duše, ve které se ztratíš pokaždé co se přiblížíš.
I tak záříme, jako hvězdy na nebi.
Dva majáky v opuštěných světech.
Jsme pustí, jeden bez druhého a přesto neumíme kráčet bok po boku.
Říká se, že když sejde z očí, tak na mysl už nikdy nepřijde.
A i když se nevídáme tak často a každý máme svůj svět, nemůžu se zbavit myšlenky na Tebe. Pak zavíráme oči před bolestmi, které se stali, které způsobujeme v domnění, že se na to jednou zapomene.
Snažíme se zapřít sami sebe, své priority odsunout o kousek dál, pro jednou nevěřit intuici, nezbořit tu věž.
Pro co? Abychom zachránili svoje světy. Aby ta kolize mezi námi nepřišla vniveč. Abychom je mohli opakovat znovu a znovu, pokaždé co zhasneš světla.