Když jsme byli s bráchou malí, běhali jsme po chodbě našeho bytu se zlomenými násadami od mopu a za zvuku světelných mečů vydávaných pusou jsme se šermovali. Žili jsme ve světě naší fantasie a Star Wars pro nás bylo něco nepopsatelného, pak přišla Princezna Mononoke a i když jsme nerozuměli japonsky ani slovo, titulky pro nás byli nepodstatné, příběh jsme pochopili. Fantasy a anime v nás zanechalo stopu, dodnes podléháme a i když jsme v jiném věku milujeme komiksy, animáče, mangu a anime.
Co mě baví…
Dříve jsem se styděl mluvit o tom co mě baví. Pokemoni, Beyblade, Digimon, vlastně první posedlost a přesto vím, že většina lidí by to na základce nepochopila, vlastně pro většinu jsem byl exot už tenkrát a možná i pořád jsem, faktem je, že je mi to putna. Rád si prostě doma pustím Dragon Ball, mangu Naruta jsem četl prakticky od svých třinácti let a to skončila před nějakým rokem a pokračuje v podání Boruta, taky jsem u ní několikrát brečel, když umřel Asuma, Jiraiya, Itachi (a to dvakrát protože prostě to jinak nešlo) a Neji. Někdo by řekl, že si to moc beru, je to přeci jen komix, ale jde o to že je to spíše více životním stylem než to vypadá.
Znáte hru The Last of Us? Já jsem o ní jen hodně dlouho četl a slýchával. Nejlepší hra z prostředí apokalypsy, říkalo se a upřímně nemám rád hry se zombie tématikou, je jich až příliš mnoho. I přes to jsem se rozhodl si hru koupit a udělat si vlastní názor. Vzhledem k tomu, že hru vyvíjelo studio Naughty Dogs, které má na svědomí i nejlepší trilogii jakou jsem kdy hrál a ano myslím Jak & Dexter, šel jsem do toho s důvěrou. Musím říct, že po pár minutách jsem brečel a kdo hru hrál jistě mi dá za pravdu, že bylo proč. Celý koncept hry je pak naprosto úžasný do nejmenších detailů.
Z exota v obyčejného…
Vždy, když jsem vytáhl mangu nebo komiks bylo to spíše, bože ty čteš tyhle kraviny? Teď je to, jé super a znáš tenhle?
Proč vše co mám rád musí být mainstream? Holka co rozuměla Marvel universu byla spíše záhadou a neplněný sen s níž by jste si mohli povídat o všem od zrození Thanose a Silver Surfera po vyvraždění všeho samotným Deadpoolem. Prostě, když slečna rozuměla něčemu “divnému” jen jsme se červenali, poslouchali a byli u vytržení. Stále mě to pronásleduje. Častokrát se přistihnu jak naslouchám slečně, která rozumí technologii nebo hrám a beztrestně hltám každé její slovo, když nemá jednotlivé fráze naučené z paměti, ale z vlastního zájmu. Znám jen pár takových.
Možná to vypadá, že lidi se zájmy jako mám já, jsou děsně přecitlivělý a dostane je každá blbost, ale je to spíš tím, že máme reálnější hodnoty. Víme a známe cenu sebe sama, protože jsme nikdy nedostali tolik šancí a nebyli jsme tolik oblíbení. Naučili jsme se na rozdíl od ostatních více vážit nás samotných a mlčky pozorovat okolní svět. Ještě dnes si vzpomínám, jak se mě na střední snažila získat slečna, naučení veškeré terminologie co se mangy týče, her a dalších pro mě zajímavých věcí. Dlouho jí to nevydrželo.
Sex symbol 21. století…
Smutné je, že spousta lidí a hlavně převážně slečen tohoto “trendu” zneužívá ku vlastnímu prospěchu. Na různých sociálních sítích a nejen na nich, můžete nalézt různé “modelky”, které se vtělují do role našich oblíbených hrdinů či hrdinek jen s tím rozdílem, že se toho na sobě snaží mít co nejméně. Na Patreonu je jich nespočet. Slečny co mnohdy neznají váhu charakteru postavy, dělají to protože je to in. Je to sexy. Neříkám, že se mi to nelíbí, jen to občas zachází zbytečně daleko. Z nevinné zábavy se tak stal sexy trend, který z různých podivínů tahá peníze a to nejen prostřednictvím komiksů, figurek a her.
Tak trochu jiný dodnes…
Už nejsem malý, ale zájem o tyto věci mě ani dnes neopouští a nejspíše ani neopustí. Mám rád svůj čas u počítače nebo PS4, vášnivě se honím za Pokemony po celé Praze nebo si v klidu užiji film o super hrdinech, STAR WARS či hledám ponaučení v manze. Stále jsem pro někoho podivín, pro jiné jsem zajímavým a chytrým člověkem, plný talentu a zkušeností. Faktem zůstává, že hodně lidí nemohlo a v budoucnu ani nebude moci překousnout mé zájmy, jelikož jsou prý dětinské. Být dítětem není mnohdy na škodu, umíme si užívat věcí jenž vypadají obyčejně a z nich následně umíme udělat věci neobyčejné.
Každý z nás by si měl v životě najít zájem, který bude živit jeho vnitřní dítě. Ať už jsou to hry či knihy rozvíjející fantasii nebo něco zcela jiného. Nikdy a nikým si nenechte zakazovat to co vás baví, pro mě je tohle vše útěkem od reality. Psaní, hraní a vymýšlení nových věcí, to je to co mě baví, udržuje to na živu mé vnitřní dítě a mě samotného.
Děkuji,
Filip