Kráčel jsem tiše, po stopách jiných, kráčel jsem po nich tak dlouho, že jsem se postupem času stával někým, kým jsem nechtěl být. Ztrácel jsem sám sebe, své hodnoty a zrazoval své sliby vůči jiným, jen proto abych se zalíbil. Rozhodl jsem se kráčet proti proudu stop, které směřovali vpřed a nesnažily se uhnout ze své vyšlapané cesty.
Zavřel jsem oči, tak jako tolikrát a ve své mysli jsem spatřil Tebe. Chce to čas, stejně jako stopy chodců vyšlapou do půdy křižovatky různých směrů, se nám obyčejným lidem vrývají do srdce značky těch, kterým jsme podlehli. Vím a jsem si plně vědom následků cesty zpět, napříč vším a zkoušet novou trasu. Než však dojdu na konec musím se vrátit na začátek.
Poslední dobou mě pronásledují strachy z minulosti, proto ta cesta zpět, tam hluboko do sebe až k těm věžím co jsem stavěl a bořil. Tam kam ani tma už nesahá a jen v bílých stínech, se pohybují poupata mé zkázy. Spousta věcí nefungovalo, stejně jako je řetěz silný tak, jako jeho nejslabší článek, tak i já se snažil celý ten řetěz mezi námi držet.
Po mnoha pokusech, jsem zjistil, že to nejde, že je beze smyslu snažit se o něco v čem vidím naděj jen já.
A tak jsem šel po té cestě a spatřoval to co jsem tolikrát chtěl vídat, obličej své Múzy a cítil její polibky, sladkou vůni jejího těla i cinkot úsměvů. Každým krokem jsem chtěl být blíž a s každou křižovatkou ponořit se do moře jejích temných vlasů, spatřovat svítání v jejích očí a nechat hvězdy obepnout ji bílou šíji. Až pozdě jsem si uvědomil, že uhnul jsem pohledem tolikrát, ze strachu, že se zamiluji a netušil, že už dávno jsem Tvému kouzlu propadl, tak hluboko, jak jen smrtelná duše může.
Kolikrát se nám naskytne zažít balkónovou scénu, tolikrát se budeme snažit neodejít a připomínat si tu blízkost, jenž máme mezi sebou.
Nejspíš jsem sám sebe ztrácel dlouho a potřeboval jsem změnit cestu, od základu. Tak jsem našel útočiště, časem, ve své mysli, jako vždy se uzavírám před světem. Před bolestí, útrapami. Vím, že máš snahu mi pomoci, jako nesčetněkrát a já to neumím přijmout neboť nechci být na obtíž. Víš Múzo, už jen tím, že dala jsi mi odvahu osvobodit svou mysl, vydat se správným směrem a tvořit slova ze své slabosti, děláš víc než musíš.