Probouzet se každé ráno nabitý pozitivní energií, to už jsem dlouho nezažil. Vstát s tím, že udělám něco dobrého nejen pro sebe, ale i pro druhé nějak ztrácí smysl. Dlouho jsem nezažil pocit štěstí v celé jeho kráse, to opravdové čisté štěstí, i tak každou vteřinu užívám na plno.
Někdy je to těžší, říkat sám sobě dobré věci a bojovat sám se sebou, vlastními slovy se přesvědčovat o lepším zítřku. Vtloukat si do hlavy, že za každým mrakem musí být slunce a to, že zrovna prší může maximálně zchladit horkou hlavu. Nijak mi nepomáhá fakt, že jsem se o dobré věci snažil tolikrát a nevyšlo mi vůbec nic, fakt, že jsem stále nepřestal věřit v nějaké to lepší dobro, i když často přemýšlím černěji než bych sám chtěl.
Můžu se krůček po krůčku vzdalovat od svých priorit, stejně jako se každé ráno polehoučku vzdaluji od postele a stejně se k ní na konci dne zase vrátím. Priority a všeobecně nějaké zásady, jsou podstatnou částí mého života, bez toho zlatého klubka co za sebou táhnu bych se ztratil ve vlastním bludišti. Držím celou tu zeď vlastníma rukama, jako kdyby měla každou chvilku spadnout.
Myslím, že jsem pevný v základech. Stejně jako každý most, který jsem stavěl, stojím pevně dodnes a dokud se sám nerozhodnu, zda vzplanout, tak tu budu stát ještě poměrně dlouho. Časem člověk překoná spoustu věcí, spoustu soubojů, které jsou zdánlivě předem prohrané a po všech těch zkušenostech budeme stejně stále nabíhat odhalenou hrudí na ostří všech mečů mířící proti nám.
Nevím zda jsem ten správný člověk, který může dávat rady a konejšit, když Vás něco trápí. Občas mám pochybnosti, zda jsem vůbec dobrý k něčemu. Ale pak jsou tu věci, má Múza, která mi dává naději, že i pro člověka jako jsem já, člověka, jenž se neustále snaží bojovat se svými démony, existují lepší dny. Dny za které rozhodně stojí stát pevně na nohou.
Možná už nemám naději, vyhrát ten běh na dlouhou trať, možná jsem ztupil všechny meče o brnění svých nepřátel a možná je přeci jen psací pero ostřejší než meč. Ještě pořád přesto doufám, ještě mi v běhu stačí dech a stále bojuji ač s tupým ostřím a psacím perem dobil sem toho víc než zbraní.
Mohl jsem se vzdát, několikrát jsem měl tu možnost položit karty a zvednout se od stolu, ale rozhodl jsem se bojovat za lepší dny až do samotného konce. Stejně jakoby měl každý z vás, konat dobré nejen pro sebe, pro své vlastní záměry, ale pro dobro ostatních. Věřím, že to dobré co pošleme dál, se nám jednoho dne vrátí.
Však se říká, že Naděje umírá poslední…