Občas mě to táhne ke dnu, tedy jestli je ještě jiné dno než to, ze kterého musím vstávat každé ráno. Někdy je moje mysl těžší než tělo, jako bych v duši nosil hráz z kamení.
Vždy si říkám, že někde tam uvnitř musí být světlo, že někde pod tím návalem, který zničí vše co může, ještě stále něco roste. Je to jako brodit se jeskyní, opuštěný v ohlušující tmě a doufat, že v nejbližších metrech nezakopnu.
Snažím se ze všech sil, postavit na nohy a zůstat rovně stát v lítostivém protivětru. Já vím, že sebelítost nic neřeší, je to jako řezat větev na niž sedím a čekat že to dopadne jinak než dopadem. Tak se obklopuji tím tichem, protože nechci být slyšet okolím a tu vnitřní bitvu, jenž svádím často v sobě, se pokouším neprohrát. Každý tah na pomyslném šachovém poli, jako útěk do neznáma, když zůstává jen král a každý jeden tah, je krok do zvolání “Mat!”.
Stojím, i přes ty roky v nepropustné tmě, opakuji si stále dokola, že i když mám tisíc důvodů se zlomit, musím prostě jenom ustát tuhle bouřku, protože za ní je vždycky Slunce.
Nebo by to tak mělo být.
Vím, že až se zase další ráno probudím, že prostě nebude líp, možná zmizí cesta zamnou a jiná se objeví, ale stoprocentně vím, že bude stejně trnitá jako ta před tím.
Sleduji to, jak mě opouští síla a každou minutu ponořený do tmy, nevím zda vůbec bude nějaké zítra. Pak už jen nádech a výdech, nenechat se roztrhat tím tlakem, zavřít na okamžik oči, zadržet slzy a mlčky pokračovat dál.
Ani nevím proč jsem vlastně porouchaný, proč uvnitř mě nefungují věci tak jak mají, zda je těch soukolí více či méně a kdo mě opraví?
Na některé otázky, odpovědi prostě nejsou, prapodivné zboží jehož je nedostatek. Možná proto jsi tu Ty Múzo. Konejšíš mě hlasem sfér a kolíbáš mě v náručí, jsi v mé hlavě, tak moc dobře víš, kdy je před bouřkou a kdy jsem jí pohlcen.
I když všude běsní blesky a hromy hřmí, tak roztahuješ deštník a mě je trochu líp, právě díky tomu, že tu tak často jsi. Možná je to tím, že otáčíš čas a necháš ho plynout zpět, ať vymaže to špatný.
Chce to čas, vytvořit záplaty pro tu hráz a s Tebou to jde snáz. Mám Tě v hlavě a stále budu mít, nejspíše nikdy v náruči, ale po boku zůstat stát, opřít se a hledět kupředu na hvězdy na nebi v Tvých očích ve tváři, se ztratit na chvíli.
Neutíkám před strachem, stavím se mu do cesty, na každém kroku je mi v patách a je v těch jeho. Důležité je se nevzdat. Proto si pamatuj, zůstaň silný, i když máš spoustu důvodů se zlomit.