Každý hledáme své El Dorádo, bájnou Atlantidu, domov. Nějaké místo kam můžeme utéct před světem. Kde se můžeme v klidu zavřít a nemyslet na nic okolo. Jen se tiše nechat obklopit tmou, která už beztak svírá naše nitro.
Jaké to asi je, cítit se mezi lidmi více živý?
Jsme jako květiny, které místo světla živý stín a samota. Uzavřeni sami v sobě, snažíme se najít světlo hlavně v sobě samém. Dáváme úsměvy, jenž ukrývají bolest a touhu po Lásce. Toužíme se jen ponořit do objetí Vanilkové náruče a nasát tu neskutečnou energii. Chceme být jen volní. Chceme pryč z hořící budovy, ale jediným možným východem je otevřené okno v nejvyšším patře.
Chceš skočit, ale víš že to nic nevyřeší.
Uzavíráme v sobě věci, které nás pomalu, ale jistě zabíjejí. Nepřímo nás, připravují o schopnost cítit radost. Naději. Lásku. Jsme skeptičtí vůči okolí. Občas se nenávidíme a občas nenávidíme i okolí. Vzpomínáme na to dobré a věříme, že to ještě stále může být. Přes všechnu tu tmu. Tepe v nás světlo. Naděje. Možná ta co umírá poslední. Dokud ji nenecháme vyhasnout, tak nezemře.
Vím, že méně je někdy víc. Že věci, které mám v sobě mohu s klidem na duši pustit z hlavy. Že se nic nestane, když přestanu sám sebe trápit. Snažím se
vyvarovat všemu špatnému. Dělat dobro.
Tak mi prosím někdo vysvětlete. Proč mám stále v hlavě ty stíny. Proč se nemůžu zbavit toho pocitu samoty. Proč mě bolí jen to, že existuji, že se vůbec dokáži nadechnout?
Jen silný člověk může vést druhé…
Nikdo mě na tohle nepřipravil. Nikdo nikdy nikoho na tohle nepřipraví.
Proč je občas tak strašně těžké vstát? Proč tak jednoduchá a běžná věc, je najednou nepopsatelně těžká? Proč se musím pokaždé vzepřít té síle, která mě tlačí k zemi? Proč ze mě chce vypustit všechen vzduch jako z nějakého balónku? Je toho trochu moc na jednoho člověka. Prý je každému naloženo podle jeho schopností. Čím jsem si tohle zasloužil to opravdu nevím.
Je mi dobře samotnému. Zároveň mám ze samoty strach. Budí mě v noci sny. A pak se bojím v noci tmy, jako malé dítě hledám světlo ve tmě. Děsí mě stíny a má vlastní představivost. Je to opravdu těžké, bojovat na všech frontách vlastní mysli. Ale vím, že jsem to ještě nedotáhl do konce. Neprohrál jsem, ale ani nevyhrál. Jednoho dne však vyhraji. Protože nenechám stíny ve mně aby porazily to dobré ve mně.
Zapálím malou svíčku, za ty lidi co to nezvládli. Sociální fóbie, úzkosti a záchvaty…
Filip