Včera jsem se vrátil ze zážitkového kursu přežití v přírodě. Nečekal jsem, že to bude až takový zážitek a že se odtamtud vrátím pozitivně naladěný.
Začalo to vše tím, že kamarád dostal od přítelkyně poukaz na přežití v přírodě pro dvě osoby. Vzhledem k tomu, že ona jet nechtěla byl jsem na tuhle nečekanou akci přizván já. Věděl jsem to asi měsíc předem a měl jsem z toho trochu strach. Lidi které neznám, místo které neznám a všeobecně spaní pod širákem už mi ani trochu nezní romanticky. Nejdřív jsem to chtěl upřímně odpískat, ale pak jsem si řekl, že v tom kamaráda nenechám, že zkusím překonat sám sebe.
Den před odjezdem jsem ještě sháněl čelovku a batoh, obojí jsem nakonec úspěšně sehnal v obchodě se sportovními potřebami. Odjezd byl naplánován z pražského Zličína, kde si kamarád ještě potřeboval sehnat pár věcí a také jsme zde museli nakoupit nějaké jídlo k ohni.
Už jen se dostat na místo určení bylo prakticky dobrodružství na které asi jen tak nezapomenu.
Zastávka Mořina a jde se na věc
Když jsme vystoupili z autobusu čekal nás menší pochod k lomu Velké Ameriky, kde nás na parkovišti čekal sympatický a zapálený průvodce David Michovský. Po představení a vyčkání na všechny účastníky jsme se vydali k vyhlídce na lom u niž nám David ukázal jak se dělá liščí smyčka a prusíkův uzel. Následně nám předvedl při čem ho lze použít a jak se pomocí tohoto uzlu dostat třeba na strom.
V tomto duchu se vlastně nesl celý kurs. Zajímavou formou nám vždy vysvětlil jak se daná věc dělá a poté nás ji nechal udělat v praxi. Jako například, když nám David ukázal tuším poloviční lodní uzel, který se používá také při slaňování a poté nás nechal slanit menší skálu. Úplně si nejsem jistý názvem uzlu, ale jedna věc mi utkvěla v paměti. Když jsem nahoře říkal, že nemám rád výšky řekl jen “Neboj se to dáš, jen to musíš pořád držet.” tak jsem mu věřil no a když jsem byl už zavěšený přes okraj a v rukou jsem pevně držel lano dodal “Za žádnou cenu nesmíš to lano pustit, jinak se zabiješ.”, to mi dostatečně stačilo k tomu abych to lano nepustil a pomalu slanil až na zem.
Úspěch to mělo. Nejde říct, že ne.
Hledání tábořiště
Po lekci čím nejlépe rozdělat oheň a jak, jsme se vydali hledat místo, kde by se dalo přenocovat. Když jsme sešli po strmém kopci našli jsme tábořiště, které kryla skála. Vlastně prakticky pozůstatek štoly, jejíž tunel se táhl daleko a jeho oba konce byli zazděné. I tak místo působilo tajemně a tak trochu strašidelně. Zda následovala lekce o zapalování ohně pomocí křesadla. Všichni jsme úspěšně zapálily malé ohníčky, kterým byla základem březová kůra. Večer se už nesl vyprávěním a takovým seznamováním nás všech. David je zcestovalý a tahle práce ho očividně baví, má široký rozhled informací o vybavení všeho druhu. Určitě doporučuji navštívit jejich e-shop, na kterém najdete kvalitní vybavení všeho druhu.
Nakonec nás všechny zmohla únava, tak jsme vybalili spacáky a snažily se usnout. Někteří v tajemném tunelu a jiní blíže u praskajícího ohně.
Ráno dělá den
Můžu říct, že postel je postel. Sice jsem měl pohodlnou karimatku a spacák, ale i tak jsem nemohl najít polohu ve které bych byl schopný usnout. Jinak probuzení na čerstvém vzduchu (i to usínání) má svoje kouzlo. Po snídani a probuzení všech, jsme se vydali na další pochod. Strmě vzhůru a to hned několikrát. První kopec byla pohoda, po něm nám David vysvětlil a ukázal princip pasti na ptáky, kterou jsme potom také v týmech sestavovali. Tady platí, že v jednoduchosti je krása. S kamarádem jsme to zvládli na jedničku.
Co už nebylo tak na jedničku byl strmý kopec dolů. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal ve městě, které je lesy prakticky obehnané jsem věděl jak na to, i když to byla fuška. Vše bylo mokré a i sebemenší kamínek po nočním dešti klouzal jak naolejovaný. Pár lidí se po cestě dolů několikrát posadilo na zadek.
Po vysvětlení z čeho všeho lze v přírodě dostat vodu a jak z ní udělat pitnou či o tom jak ji přenášet jsme se opět vydali strmě přímo vzhůru. Nikdy jsem snad nepil tolik vody jako tady. Tři litry byli téměř pryč a to jsem se ještě dělil o vodu s kamarádem, ani v tomhle vážně neumím být sobec. Na louce, ke které jsme se po kopci dostali nám David ukázal jak vyrobit improvizované nosítka a uspořádal malý závod dvou týmů. Jelikož se kursu zúčastnila i dvě děvčata, byla to právě ony dvě, které bylo za úkol přenést. Ze začátku jsme byli trochu pozadu, jelikož jsme špatně připravili lano. S tím nám David trochu pomohl a poté pomohl i druhému týmu, který se zasekl na něčem jiném.
Náš tým vyrazil kupředu. Byli jsme ve vedení, ale pak z batohu vypadla voda a museli jsme zastavit. Rozběhl jsem se pro ní a rychle se vrátil abychom zkusili dohnat ztracený náskok. Druhý tým byl před námi a díky jejich nepozornosti, kdy jeden z členů zakopl jsme je předhonili a nakonec závod vyhráli. Bylo to osvěžující a vlilo nám to novou energii do žil, i když jsme ji už moc neměli.
Nesnáším kopce
Pomaličku jsme došli k potoku nebo k říčce chcete-li. Tam nám David ukázal další uzel, tuším že se jmenoval vůdcovský a ještě jeden, ale popravdě na název jsem zapomněl, ale i tak vím jak ho udělat. Ukázal nám jak se díky němu dostat na druhou stranu, také jak udělat improvizovanou lanovku díky které dostanete všechny věci na protější břeh.
Jenomže po překonání překážky nás čekala další. Mnohem hrůzostrašnější. Kopec. Jestli jsem si v životě mysle, že jsou kopce v pohodě, tak ne nejsou. Tohle byl pan kopec a byl šílený. Občas jsem si mysle, že už dál dojít nelze, že to otočíme a půjdeme dolů, ale ne. On David totiž znal tuhle oblast dobře a podle jeho slov by mu bylo líto tenhle kopec nejít. Vlastně proč ne, bylo to dobré i když se občas nebylo čeho chytit.
Naštěstí to byl kopec poslední. Pak už nám jen David předvedl jak vyrobit past na nějaké divoké zvíře, i její obdoby, které měli všechny stejný princip.
David nás úspěšně dovedl k pitné vodě, za což sem byl asi nejvděčnější. Nikdy jsem snad neviděl vodu raději!
Verdikt?
Po celém tomhle dobrodružství nás průvodce David dovedl až do vesnice Srbsko a cestou nám ještě předvedl jak nejlépe udělat filtraci vody jen z přírodních zdrojů a posléze i mechanickým filtrem. Když jsme dorazili do vesnice, odkud jsme se měli vrátit zpátky do Prahy, udělali jsme si společnou fotku u Berounky a rozloučili se.
Závěrem bych chtěl říct, že firma Hotrock odvádí opravdu skvělou práci. Tenhle kurs byl pro začátečníky a já si nedokáži představit podmínky na vyšších úrovních, možná jsem ale jen trochu zhýčkaný. Zážitek to byl a neskutečný. Já jsem trochu překonal svůj strach z výšek i z lidí, vystoupil jsem mimo svou komfortní zónu. Jsem spokojený. Tahle recenze je spíš vyprávění, ale je to vyprávění o zážitku s výborným instruktorem, který vše bere tak trochu hravou formou. Všichni jsme se tam nějak překonali (kamarád dokonce snědl červa) a za to patří obrovský dík firmě Hotrock.
Mimochodem, pokud máte chuť si takový zážitek zkusit, určitě zavítejte na jejich web. Mimo zážitky také dělají zájezdy do zahraničí a různé firemní akce!
Díky za pozornost,
Filip