Máme spoustu přání. Ty i já. Snažíme se nedávat najevo to, že o nich víme. Pronásledováni strachem z nesplnitelnosti. Z toho, že možná pro sebe chceme až příliš. Není přeci možné, abychom dostali to co chceme. Nelze chtít toho tolik. Však si to přeci ani nezasloužíme. Nebo ano?
Co je pro nás důležité. Jako pro celek. Co bychom chtěli mít a nemáme? Doteky? Polibky? Pohlazení či vlídná slova? Namísto ignorace vším a všemi? Namísto splněných tužeb si stavíme vzdušné zámky. Mají nás chránit od bolesti a pro svou slepotu si neuvědomujeme, že si i přesto bolest způsobujeme.
Co vše chceš? Co vše jsi pro to schopný udělat? Ptám se sám sebe a nenacházím odpověď. Při nejmenším ne tu, co by mě uspokojila.
Co chci?
Doteky?
Pohlazení?
Lásku?
Pochopení?
Poznat sám sebe?
A zároveň se bát toho, že nikdy nebude nic reálné, že se toho nikdy nedočkám, protože se nebudu moci oddat všem těm pocitům. Možná mám strach chtít víc než bych měl. Pravděpodobně si nic z toho nezasloužím. Jen nemít nic.
Možná si nezasloužím nemít nic. Možná budeme mít vše až najdu to správné řešení.
Mít jeden druhého, bok po boku, zestárnout.