Je to tak, že v poslední době mám stále chuť psát. Možná je to tím, že mi něco chybí a možná se jen snažím dostat ze sebe vše co mi vadí. Pozoruji na sobě jak moc se vyhýbám společnosti jiných lidí. Nastupuji se sluchátky na uších a hudba je snad to jediné co mě uklidňuje, dává prostor pro myšlenky, hlubokomyslné i hloupé, dává mi prostor na to být v klidu než se rozhlédnu kolem sebe. Je smutné, že se telefonům věnujeme více než našim milovaným. Hledám v tom nějaký smysl, ale ten již ze všeho vyprchal stejně jako slušné vychování z naší společnosti.
Nejspíš se do toho vrhám moc po hlavě. Hledám ten mizející smysl více než jiní. Vše má vždy nějakou spojitost. Odcizujeme se od společnosti. Ano já chápu, že se časem média mění, že dřív člověk nastoupil do hromadné dopravy a svíral v ruce noviny do kterých posléze zabořil celý svůj obličej aby nebyl rušen okolím, ještě teď potkávám pár lidí jenž se schovávají za knihu. Ostatní se nechají raději osvítit svým mobilem, ať už řeší práci, rodinu či jen tak bezmyšlenkovitě brouzdají “světem”.
Máme tendenci dávat o sobě vědět, chceme být viděni, uznáváni a stoupat po tom žebříčku popularity mezi přáteli co nejvýše. Proč? Naše fotky se stávají majetkem internetu, naše osobnost, myšlenky a činy. Je to přímá úměra k tomu jak moc se odcizujeme světu blízko nás a chceme se přiblížit tomu dál. Přitom se tak strašně bojíme světa a zároveň se dáváme na obdiv, ona totiž kritika do očí bolí více než kritika na internetu. Spousta z nás neumí argumentovat problémům přímo do tváře, to raději smrt, ale na internetu, jo tam jsme bojovníky za svou pravdu. Sice říkáme, že kritiku přijímáme, ale jakmile si někdo dovolí tohoto práva využít, máme všechny zbraně v pohotovosti.
Rádi kritizujeme, komentujeme a shazujeme lidi, které neznáme, jenž nevidíme. Jsou to jen bludné duše na druhé straně obrazovky našeho laptopu. Jen pouhé nic na diskuzním fóru, smítko na stránce na Facebooku, protože my jsme vlastními bohy v našem světě v naší utopické bublině. Tak odháníme všechny, kteří mají svou pravdu, jen abychom dál mohli žít ve své lži. Přežívat, nežít.
Možná by nebylo od věci občas zvednout hlavu od všech těch monitorů a obrazovek, žít ten svět tak jak je, žít každou vteřinou, jelikož jsou drahé, milovat protože je to vzácné, upřímně a vroucně.
Mnohokrát to nejde, tolikrát nás právě jen obrazovky spojují s těmi jenž milujeme.
Jednou možná přijde den, kdy všechny živé bytosti budou šťastny, kdy i já najdu to pro co být šťastný, bez předsudků, výčitek a lží.
Hleď kupředu, do očí těch, jenž v nich mají vesmír.
-=PiP=-