Občas se sám sebe ptám, kam až to zajde, kam zajdeme my dva? Kam až to zajde, jestli vůbec někam? Nebo jdeme pořád cestou do nikam? Občas se sám sebe ptám kam až spolu dojdeme. Zda nakonec cesty a zda ta cesta má vůbec nějaký cíl. Ptám se sám sebe, občas, kam až to zajde, když zlomíme vzájemně si srdce a darujeme ho sobě navzájem? Zda utopím se v očích barvě medu či jak Romeo si vezmu kapku jedu?
Občas ptám se sám sebe, jestli budeš tím jedem co spaluje mi srdce, hlas co šeptá v hlavě “Sladce spi,”, má Múza co pak dohání mě k psaní těchto řádků na papír.
Často ptám se, sebe ve své hlavě, zda skončilo to krásné mezi námi? Kam až zajde naše hra a zda je záchytný bod na dosah? Často promítám si, krásné věci časem zpátky a přesto netopím se v minulosti. Vždy učil jsem se hrát vším co mám, i když zrovna nikdy neměl jsem nic a tak sám sebe se dokola ptám, kam až zajde naše představení?
Někdy ptám se, sám sebe, kam až zajdu ve své posedlosti a tiše šeptat slova Lásky. Stále ptám se, kdy přijde ta správná doba? Kdy budu moci obejmout Tě? Kdy dostanu mít nárok na štěstí, kdy se štěstím staneš Ty? Stále ptám se, ve své hlavě, po čem toužíš vlastně Ty? Proč čteš si zrovna tyhle řádky, co v nich hledáš schované? Ptáš se možná na to samé, na co ptám se staletí. Brouzdat světem a hledat nepoznané, když chci jen Tvé objetí?
Proto ptám se, zda budu někdy na dosah. Zda budu někdy tím co po Tvém boku, bude si moci říkat muž. Proto ptám se sebe v hlavě, zda jsem dostatečný, jakože za čtyři? Proto ptám se, zda víš co v životě dala jsi mi, že jsi pro mne důležitá, možná více než je vzduch. Proto ptám se, zda to víš, proč tak často ptám se Tebe, jak Ti je a jak se máš? Že mám starost o Tvůj úsměv, když slzy kutálí se po Tvých tvářích. Proto ptám se jak z toho ven? Proč zabloudil jsem? Proč nechci najít cestu z bludiště ven?
Proto ptám se zda neskončím jak Ikaros, co vyletět až ke slunci chtěl. Zda nespálím se o Tvé dlaně?
Naposled ptám se, možná sám sebe, proč stále kráčím po té cestě, i když na mě ze všech stran křičí beznaděj?
Naposledy ptám se, hlavně sám sebe, má to ještě vůbec smysl? A co měl bych odpovědět, když jsi můj smysl Ty? Že všechno má smysl, když se na Tebe ráno podívám a v ten moment vím pro co žiji a pro co chci se bít.
Až jednou zeptám se Tebe, zda budeš třeba mou.
Snad odpovíš mi s čistou hlavou, že jen tou jedinou.
-=Filip=-