V 21. století asi nejspíše není nikdo kdo by netrpěl nějakou tou úzkostí či psychickou poruchou. Jedná se o zcela běžné civilizační choroby, které se nás všech více méně dotýkají ať už přímo nebo ne. Těch chorob je hodně. Deprese, bipolární poruchy, schizofrenie, sociální fobie, dystymie, tohle je jen malý výčet všeho okolo nás. Myslím, že se tomu ani moc vyhnout nedá a občas každý z nás má nějakou tu “depku”, špatnou náladu podloženou nechutenstvím a touhou nic nedělat, jenomže tahle “depka” nemá s psychickou poruchou vůbec nic společného, je to jen nesprávně pojmenovaný druh nálady. Mnohdy si lidé, říkajíc, že mají “depku” neuvědomují, co to vlastně deprese je a tak svým stěžováním si na vlastní neschopnost či nespravedlivost života nebo špatný osud, vrhají špatné světlo již na dost špatně zkreslené okolnosti.
Uzavřenost…
Spousta lidí jimž byla diagnostikována deprese či jiný druh psychické nemoci, se většinou straní okolí, jejich uzavřenost je jejich největším vítězstvím nad svou vlastní myslí. Nedá se říct, že se všichni nezapojují do normálního fungujícího života, jen jim to dává více zabrat, vynakládají více sil na kontakt s lidmi. Nechlubí se s vlastními problémy, dělá jim zatěžko o nich vůbec mluvit, zvykli si s tím žít a mnohdy s tím bojují na vlastní pěst, bez jakýchkoliv léků. Bez medikace je tu velká pravděpodobnost zhoršení stavů jimiž musí procházet, nevím, zda to považovat za hrdinství či bláznovství způsobené vlastním myšlením.
Samozřejmě jsou zde i tací, kteří bez léků nemohou fungovat, nemají prostě na výběr, jenomže mezi nimi je dost lidí, kteří svou “nemoc” hrají. Civilizační choroby se stali jakýmsi trendem pro mládež, připadají si více důležití, podle mě je to pouze způsobeno tím, že dnes není tak snadné si získat pozornost a tak hrát na strunu lítosti je nejosvědčenější způsob.
Proto se většina lidí straní jakékoliv pozornosti jen proto, aby nepropadli v podezření, že jim snad něco je, že se trápí, že uvnitř nich každou sekundou probíhá vypjatý boj o udržení hráze plné jejich špatností.
Otevřenost…
Osobně nechápu proč se s tím tolik lidí chlubí. Když se konečně rozhodnete mluvit o svých problémech s někým na kom vám záleželo, rozhodně nečekáte odpověď, že jste si to vše vymysleli a vsugerovali, přitom tatáž osoba si stěžuje téměř každý den, jakou má zase “depku”.
Trpím dystymií, někdy se jí říká lehčí deprese, i když vlastně nechápu proč, jelikož jí máte téměř třistašedesátpět dní s menší pauzou, jindy se vyskytuje pojem dvojitá deprese.
Ona má totiž dystymie takové zvláštní kouzlo, kopne si do vás, když už ležíte. A nejen to, ona si občas pozve na pomoc kamarádku, poté hovoříme o dvojité depresi, prostě deprese prokládaná depresí. Život je v tomto ohledu hodně vynalézavý. Na střední jsem kvůli tomu navštěvoval psychologa, pak jsem se na to vykašlal, léky mi sice dávali moc nad nemocí, ale necítil jsem se sám sebou. Raději s tím vším bojuji po svém, vlastní silou. Někdy se to možná zlomí, třeba mě zlomí ona a já nebudu moci pokračovat po vlastních, ale rozhodně ji nedám možnost to zkusit. Všichni jsme jen tak silní jako náš nejslabší článek a u nás je to bohužel naše vlastní já.
Spousta lidí to o mě neví, o mé sociální fóbii a dystymii, ani o těch všech bojích, které podstupuji každou sekundu. Hodně mi pomáhá psaní, bez toho bych nepřežil a bez své Múzy, už nechci dát ani ránu. To je můj středobod.
Chtěl bych všem lidem co trpí psychickou poruchou říct, že jste Ti nejsilnější bytosti na světě, protože není nic děsivějšího, než bojovat sám se sebou každý den.
Máme v sobě světlo, které neukazujeme, pochopení a starost, jenž se bojíme projevit ze strachu z ublížení, ale tak to na světě chodí. Občas je potřeba trochu zariskovat, abychom něco získali na oplátku.
Přemýšlejte,
Filip