Kdysi jsem si myslel, že se mi nemůže nikdy nic takového jako teď přihodit. Psal jsem o tom, jak se mi nikdy nemůže stát to, že budu milovat někoho koho v životě nebudu mít a teď vím, jak moc bláhové to bylo.
Někdy se ohlédnu nazpět, za sebou samým a uvažuji zda bych něco udělal jinak, jsem toho názoru, že by člověk neměl litovat svých činů, které vědomě udělá. Sám sobě nebo jinému člověku. Nelitovat vteřin věnované člověku v celé své zamilovanosti a nebát se projevit své city. Občas je to však na obtíž.
Časem zpátky o tom hodně přemýšlím a stále docházím k závěru, že bych nic z toho co se stalo nevzal zpět. Líbí se mi to tak jak je to teď.
Často upadám, ale ne kvůli jiným, spíše tedy kvůli sobě. Mé vlastní nohy se občas pletou tam kam nemají. Nejspíše to mám v povaze, být tam kde být nemám. I tak ve mně díky tomu něco roste, odhodlání řekl bych, vytrvalost nevzdat se hned na startu ačkoliv my dva už spolu kráčíme déle než je známo.
Říká se, že nejhorší věcí na světě je milovat a nebýt milován, přiznávám, že tohle tvrzení nemohu vyvrátit. Ne teď a ani v nejbližší době, i když se jedná o zcela svobodné duše, tak přijdu si nesvobodný avšak nedrží mě okovy, ale dvě hvězdy na tváři bohyně.
Cítím jak se ve mně vše hromadí, je tam ten strach co mám v sobě snad celý život a jen díky blízkosti Múzy se s tím dá něco dělat, snad jen kvůli řádkům, které mám sílu ještě psát, snad jen kvůli úsměvům a vlídnosti nebo Lásce co uvnitř mého těla dlí. Lásce jenž by mohla hory přenášet a bořit hrady, kvůli níž jsem slíbil zbavit svět všech draků a uzavřít je v sobě.
Ničeho z toho co se stalo nelituji. Vstal jsem, po dlouhé době zavřený někde, kde jsem byl zrazován nejen sám sebou a vydal se vstříc lepším dnům. I když jsem z předchozích období roztříštěný na kusy, stále doufám v to dobré co je, mezi námi.
Nebojím se jít dál a být Ti přítomen, protože díky Tobě, Múzo, se ve mně vše spojuje a dává smysl. Nakonec dojdu tam kam mám, s tím kdo je mi určen, sám v sobě však věřím v Tebe, jako v jedinou bohyni, kterou na světě znám. Trpět budu každý krok bude-li směrem od Tebe. Nechci ty věže bourat, ale stavět, neboť Ty mě činíš šťastným, Múzo. Proto, skončí-li to, jakkoliv a naše cesty se rozejdou, nikdy nikdo nepozná jaký je to pocit a nikdy nepřiznám, že strach jsem z toho měl, od chvíle co jsi mi přišla na mysl, v ten moment kdy jsem procitl.
Možná, že jednou ve mně všechno umře a stanu se cizincem, člověkem, kterého nebudeš chtít znát. Možná se utopím ve vlastním žalu, který den za dnem schovávám. Možná bych o tom mluvit měl, ale každé to slovo do mě bodá, tak raději ústa budou němá.
Nejspíše nakonec zůstane, celý můj život vepsán, ve dvou hvězdách na tváři bohyně.