Nevím zda to byla první hra, kterou jsem kdy hrál nebo ne, ale vím, že se mi do hlavy zapsala nezapomenutelně. Také si nejsem jist zda jsem to měl jako dítě hrát, ale vím, že jsem vděčný tátovi a jeho Commodoru za nezapomenutelný zážitek. Možná právě tohle rozpoutalo můj zájem o hry, počítače, konzole a technologii celkově.No, ale teď k samotné hře.
Moonstone je v jádru RPG (Role Playing Game), ve které se vžijete do kůže jednoho ze čtyř rytířů a snažíte se získat Moonstone tedy měsíční kámen, ale není to tak jednoduché. V cestě za nalezením vám stojí nejedna potvora, království je rozlehlé a navíc každá část mapy má svou “osobnost”, pouště, lesy, močály a savany ji dodávají tu správnou pixelovou krásu.
Když už si však myslíte, že máte na dosah poslední úlomek k získání Moonstonu, sežere vás drak a nebo rozmašíruje jiná obluda. V tom je tahle hra krásná a děsivá zároveň, dnes by někdo mohl říct, že se jedná o rogue like hru, tedy něco na způsob Dark Souls nebo jakékoliv jiné infantilnosti od From Software. Tato hra nenese prvenství jen v mém žebříčku oblíbených her i když je desítky let stará, ale právě prvenství je v její surovosti. V době jejího vydání nebylo znázorňování násilí na denním pořádku a už vůbec nebylo obvyklé, jako je dnes, že ve hře byla krev, rozpůlené potvory, setnuté hlavy, zlámané kosti a další morbidnosti.
Hra vám dala spoustu možností jak umřít, respektive vám neservírovala vlastní hlavu na stříbrném podnosu, přežití jste si museli vydřít. Při troše neopatrnosti jste skončili nabodnuti na kopí, rozdrceni pod palcátem nebo usmaženi drakem.
Hrálo se až ve čtyřech lidech, mohli jste buďto spolupracovat a nebo jít bez slitování po sobě, ale měli jste omezené možnosti nebo spíše životy. Životů bylo pět a dost, konec, šmytec, sbohem a šáteček. Každá chyba byla nelítostně potrestána. Právě tohle dělalo hru neodolatelně zábavnou, byla výzva hru dotáhnout do konce. Pokud jste neměli partu kamarádů nebo sourozenců, ostatní rytíře tak nahradilo AI a žádného slitování nebo snadného průchodu jste se nedočkali.
Pro mě je tato hra srdcovou záležitostí. Už jen díky tomu, že jsem měl možnost ji hrát jako malý kluk, že mě přivedla na tuhle cestu. Nic nebylo zadarmo, stejně jako v Moonstonu. Hra si zaslouží sto bodů ze sta, i když za to nejvíc může nostalgie.
Děkuji,
Filip