Myslel jsem tolikrát, na to jak to může skončit. Když padnu na Tvé ostří, Tvůj smyslný šarm, když nedám si pozor a padnu v boji. Tolikrát jsem přemýšlel o tom jaké by to bylo padnout vedle Tebe. Přemýšlel jsem o tom nesčetněkrát i o tom jaké by to bylo vedle Tebe žít.
Pomalu si možná uvědomuji, že je tahle myšlenka nereálná. Že možností být po Tvém boku je sakra málo, rozhodně méně než bych chtěl.
Můžeš namítat, že jsi stále v mé mysli, že jsem to tak cítil i u předchozích Múz, ale sama víš, že tak to není.
Za celou dobu se mi nestalo abych se dokázal soustředit na něco tak konkrétního. Vždycky jsem záviděl tak moc všem ostatním, jejich úspěchy, peníze, krásu a Lásku. Jenomže závist nám dává falešné iluze o lidech co neznáme. Každý svým způsobem někomu něco závidí. Ať už je to mládí či vysněné povolání. Naučil jsem se proto hledat krásu v maličkostech a Lásku v sobě, protože tam to všechno přeci jen začíná. Na úplném začátku, kde jsme jen my. A já se toužím dotknout Tvých tváří.
Uvědomuji si, že vše má svůj čas. Že některé rány se hojí těžko a dlouze. Že vlastně spálím vše Láskou co chci rozdat, že vždycky jen zahubím to co mám rád, protože se nedokáži ovládat. Pracuji na sobě, přísahám, jen je to těžší než jsem myslel. Slýchám, že mě to přejde, že mě to přestane bavit. Možná, možná až přestanou svítit hvězdy a Slunce vyhasne, tak i potom si najdu důvod proč Tě milovat. Chce se mi brečet při každém úsměvu, chce se mi křičet, že jsem tady, když tvrdíš, že jsi sama. Jsem tady pokaždé, když pláčeš.
Kdyby na to přišlo, obětoval bych vše, jen aby jsi se měla dobře. Kdybych měl křídla dal bych je Tobě, aby jsi mohla odletět pryč od všech těch lží a polopravd. Vzdal bych se života jen pro ten Tvůj a vdechl Ti jiný pohled na svět, vzdal bych se nesmrtelnosti jen abych mohl vedle Tebe zestárnout. Možná žiji ve snu a pokaždé co se probudím je mi teskno.
Možná mě zkazili prokletí básníci, možná mě zkazil Baudelaire s Verlainem, když propadl jsem jejich slovům.
Asi jsem to měl vzdát na úplném začátku. Odložit pero a nepsat do deníků. Možná je nesmysl psát tyhle řádky, když je nikdo nečte. Když pomáhají jen mně, když mi chybí Tvoje náruč. Jednou se třeba stane, že se vypaříš z mojí hlavy, Múzo, nebude to z mé strany vědomé. Protože jsem slíbil sám sobě, že se té naděje nikdy nevzdám, že budu moci padnout vedle Tebe, za Tebe se bít. Budu tady, když Tě někdo zraní, když budeš se cítit sama. Já stále budu schovávat svůj smutek za úsměvy, své trápení za štěstí, protože každý potřebuje naději, že každá bolest jednou přejde.
Vím, že ve své samotě nejsem díky Tobě sám. Že i když se všechno zdá tak temné, jsi tu Ty. I když mě to přepadá stále častěji, díky Tobě mám sílu s tím bojovat. Jsme Lvi, nikdy nás nenapadne přestat bojovat, i když budeme stát sotva na nohou.
Třeba se mi nakonec přeci jen poštěstí padnout vedle Tebe, vždyť naděje umírá poslední…
Filip