Tančit s démony. Tohle jsem vždy uměl. Držet s nimi krok, i když jsem krok od propasti. Otočka a úsměv. Je to taková hra dvou srdcí, kterou hrajeme společně už nějakou dobu.
Občas jsou ty hrátky těžší. Tanečky se stávají daleko komplexnější a je složité si zapamatovat, alespoň první kroky. Přešlapy a pošlapané nohy. Vždy to zkoušíme znovu a znovu.
Co když se nikdy nenaučíme tančit? Co když nedokážeme sloučit naše kroky? Začnou se démoni hlásit o své místo vedle Tebe, protože oni ty kroky umí lépe. A já je nechám. Protože nebudu chtít být druhou volbou.
Ďábel má mnoho tváří, láká nás do svých sítí, dává nám pocit bezpečí, falešnou naději, chvilkový stav štěstí a Lásky. My mu celá staletí podléháme a pak litujeme. Litujeme svých vědomích rozhodnutí, litujeme kroků směrem od těch správných dveří a místo toho klesáme hloub pod hladinu s vyhlídkou, že až dorazíme na dno bude zase šance se odrazit.
Tak dál tančím s démony, i když mi nad hlavou zuří moře a pod nohama bouře. Protože tomu jedinému v životě věřím, jsou mou součástí. Nehraju hru s Ďáblem protože mu nevěřím, protože nejsem na chvilkové stavy štěstí a Lásky, nechci budovat důvěru jen proto abych ji pak musel bořit.
Snažil jsem se napojit, ale snaha vlastně nic neznamená. Snažil jsem se naučit tančit s Tebou, ale nejspíš to prostě neumím. Snaha se prý cení, ale nakonec na tom většinou nezáleží.
Neumím tančit. Rozdávat šance jak se komu zlíbí, neseme si následky svých rozhodnutí a měli bychom na ně být hrdí. Protože to v tu chvíli šlo opravdu z nás, protože jsme to tak nakonec chtěli.