Někdy je těžké říkat lidem, že chce čas aby to špatné co je potkalo prostě zmizelo. Jednou se vše srovná a to zlé odejde, čas je svým způsobem lék, který se musí dávkovat pravidelně a prakticky se jím musí člověk předávkovat, aby zmizel jakýkoliv stín pochybností. Občas si člověk nevybere, situaci a cestu již se bude ubírat, občas nabereme špatný směr, prostě zvolíme cestu podle větru napínající naše plachty ve všem tom bezvětří.
Často se nám stává, že i špatná rozhodnutí, věci jenž bychom nikdy neudělali, se nám v jistých okamžicích zdají správná. Nikdy není dobré, když se cítíme ztraceni, pak nám každá náruč stinné oázy přijde přívětivá. Není nikdy chybou jednotlivce, že byl vyhnán do pouště, nikdy není jen vinou jednotlivce, že se z dobrých podmínek, stávají nehostinné pustiny.
Mnohokrát si pak pokládáme otázku, zda byla vůbec nějaká možnost se všemu vyvarovat, zda vůbec bylo v naší moci se posouvat dál, zda bylo kam se posunout a zda ten s kým jsme chtěli kráčet nebyl spíše brzda než plyn. Každá věc na světě se děje z nějakého důvodu, vždy nás něco nasměruje správným směrem, musíme jen umět vycítit příležitost a nebát se ji chytit. Stává se, že některé věci trvají dlouho, ztráty jsou pak bolestivější než si zprvu uvědomíme a zotavování se pak táhne měsíce až roky, jen hojení nikdy neurychlí dávání si věcí za vinu, utvrzovat sebe samotné v tom, že to co se stalo bylo čistě naší chybou. Člověk se nikdy nerozhodne trápit sám sebe jen tak.
Utíkáme za pocitem štěstí jen kvůli pár ranám, jen kvůli ranám a bolesti co nám způsobil člověk, od kterého bychom to nečekali, kvůli ignoraci našich potřeb, kvůli tomu, že vždy upřednostníme někoho jiného před sebou samotným. Lidé co mě znají se asi usmívají, jelikož jsem takový, vždy jsem sám pro sebe na druhém místě. Neumím upřednostnit sebe, nepřijdu si natolik důležitý aby záleželo na mém přesvědčení, na vlastních pocitech.
A právě proto, i když je moje štěstí na hony vzdálené tak se snažím dávat ho ostatním. Pak se ptám sám sebe, jak mohu někomu způsobovat pocit štěstí, když já to své v sobě nenašel. Myslím, že právě kvůli tomu to tak je, že na základě všeho toho špatného, všech těch pocitů a nočních můr, vidím to světlo ve tmě daleko lépe.
Pomalu se posouvám, tak jako by jste měli vy. Krůček po krůčku, většina z nás se ještě nenaučila chodit a už by jste chtěli létat, je to nesmysl. Pro spoustu lidí jsem jen mezistanice, jen rozcestník někam dál, za hranice možností, které mám a i tak se necítím zbytečný, jelikož pomáhám najít správný směr, útočiště, ve své bolesti mohu být tou oázou pro lidi jenž hledají klid před bouří.
Mockrát jsem doufal ve štěstí, opakoval si, že musím žít okamžikem ne zítřkem, ale uvnitř cítím, že se snažím hledět dál a upřímně mám z toho strach.
Nikdy nechtěj aby se kvůli Tobě zastavil svět, nikdy to neudělá, stejně jako se nikdy člověk kvůli Tobě nezmění. Jsou to bláhové myšlenky, hledat odraz sebe sama v druhých, každý máme něco, pozitivum, kterým můžeme druhým rozjasnit den. Proto si užívejte každé vteřiny, každého nádechu, i když jsou někdy ty momenty bolestivé, jsou to zkušenosti, vymezují hranice, posouvají nás dál a hlavně, žádnou zkušenost na světě nejde vyčíslit zlatem, jsou daleko cennější.
Ať už se v životě děje cokoliv, ať už svět vidíme v těch nejtemnějších barvách, věřte, že není nikdy tak hrozně aby nemohlo být lépe. Vždyť za každým mrakem čeká slunce, každý déšť vystřídá duha, každá cesta má svůj cíl. Vše má svůj smysl a důvod. Máme na světě pro co být, i když to v dané chvíli tak nevypadá.
Zůstaňte silní, i když máte spoustu důvodů se zlomit.