Něco uvnitř mě probudilo světlo. Možná to bylo tím, že jsem se narodil. Možná vážně máme předurčený osud a byli nám darem dány Andělská křídla. Možná jen některým. Těm co v srdci nosí stíny, ale úsměvem rozdávají světlo na všechny strany. Nemohu o sobě tvrdit, že jsem Anděl. I kdyby ano, má křídla by byla již dávno pošpiněná. Za každou cenu se vždy snažím udržet na nohou ty, jenž ztratili vůli vstát.
Možná jsem neměl úplně pohádkové dětství a dodnes si nesu své šrámy. Možná i proto nahlížím na svět očima snílka. Možná proto se neobracím zády k poloprázdným sklenkám. Nejsem optimista a nemohu se považovat ani za pesimistu, realista je mi také na hony vzdálen. Vystihoval jsem se jako optimista s pesimistickým obdobím.
Dodnes se potýkám s věcmi, kterým asi ani spousta z vás neporozumí. Zamilovanost do lidí pro něž jste zajímaví asi tak jako kapky deště a přesto se jim snažíte být nějak nápomocní. I když mě pokaždé trhá na kusy panika z toho co mám udělat pro to aby bylo zase lépe. Když vím, že udělat nejde nic. Možná se nad vším moc pozastavuji, možná si jen vybírám špatné lidi, třeba jen vždy přilnu k těm, jejichž život mi dává naději na jejich zlepšení.
Občas si připadám trochu jako magnet. Magnet na tyhle typy osobností. Ztroskotané bárky na mělčinách, které ztratily světlo svého majáku a já se vždy snažím zapálit ty ohně ze všech sil. Protože chci alespoň na chvilku něco pro někoho znamenat, alespoň zlomek vteřiny být důležitý pro někoho jiného než jen sám pro sebe.
Čas od času mám strach, že jsem už zapomněl na to jaké to je. Být pro někoho někým, důležitým článkem v jeho životě. Jak někoho oslovit, zapůsobit, být nezapomenutelný.
Namísto toho jsem neobyčejně obyčejným.