Přilákáni světlem pozornosti, jak můry kolem krouží. Připomínají staré křivdy, sedí v koutě lízající si rány, které utrpělo jejich polorozpadlé ego. Uvědomění, povznesení, být nad věcí, je jim cizí stejně jako pokora.
Hledají ve stínech svého neúspěchu vinu v jiných, výhružkami a neodbytností se domáhají svého práva, které nikdy neměli, na lidech, kteří o nich nemají ani páru.

Slepě věří, že za jejich průměrnost mohou druzí. Skandují svůj nárok, hloupě se buší do prsou, že to oni jsou v právu. Vymýšlí strategie, dávají plané sliby, doprošují se o pozornost. Klesají hlouběji do toho bahna svých promarněných dnů. Závist. Jeden z mnoha hříchů. Většinou vzniká ruku v ruce se smilstvem. A Ty máš pak pocit, že to patří Tobě a nikomu jinému. Že to co dostaneš ochutnat v slabé chvilce, Ti zůstane napořád.
A když ne, jsou tu ještě řeči o zničení životních cest a životů.

Takových bylo a bude. Nemám zájem se dostávat na úroveň bahna. Nemám zapotřebí slibovat pomstu těm, kteří mě opustili. Ať jsou šťastni s tím či oním.

Život je boj. Ubožák zůstane ubožákem, dokud se nepostaví na vlastní nohy, dokud se nepozastaví nad svým vlastním smyslem. Každý čin má svou reakci. Každý boj se bojuje jinak. Individuálně, především uvnitř sebe.
Jaký smysl má ubožák, který se plazí před někým kdo nestojí o jeho pozornost? Jsou zapomenutelní a je jich sakra hodně.
Ubozí ve své naivitě.
Možná, stojí za to se otočit a jít jinou cestou. Zapomenout na to co bylo. Zavřít dveře. Být sám sebou, ne bez sebe. Zamyslet se.