Ještě dnes si pamatuji ty začátky, kdy to sice nebylo vždy růžové, ale Láska tam byla. Začínali jsme jako dva nováčci v tomto sportu. Nikdo není nikdy natolik zkušený aby se ve vztahu uměl dokonale orientovat. Vždy jsou tam nové neznámé, nové zkušenosti, budování důvěry, stavění mostu jeden k druhému, každý ze své strany ostrova. Jenomže co když jeden z nás ten most zapomněl stavět, co když se jeden z nás stále ohlížel na minulost?
Zatím co jeden buduje, druhý čeká na dokončení jeho práce. Na co se namáhat, když ten most bude tak jako tak hotový. A co když si to druhá polovička rozmyslí, již nebude chtít stavět a odejde? Tak si ho připoutám natolik aby mě neopustil dokud to nebudu chtít já.
Postupem času se však každý člověk mění. Utrpěné rány vystřídají jizvy, které nám připomínají těžké okamžiky nebo se zcela zhojí. Já vidím jen spousty šrámů jenž se zcela nezhojili a jizvy připomínající při dotyku všechny okamžiky. Spousta z nich je ze společných soubojů, jiné zase jen z Tvých výpadů vůči nimž jsem neměl právo se bránit. Bitvy jenž si rozhodla sama za nás dva a čekala, že Tě budu otrocky následovat, mlčet a jen se dívat.
Postupem času se pozastavuji nad tím co bylo mezi námi špatně. Co jsem mohl udělat jinak nebo co jsi mohla udělat jinak Ty. Proč jsem po těch všech zkouškách nezavřel dveře již dávno, proč jsem se to rozhodl udělat právě teď a zrovna takto. Protože, i když jsem doufal ve značné zlepšení, i když jsme jeden druhému slibovali zářivou budoucnost, tak tady stojíme s hroty mečů proti sobě a snažíme se zasáhnout slabiny.
Už dávno jsme totiž zapomněli, že jsme bojovali po svém boku, jen jsi časem přešla na temnější stranu nebo jsem to byl já?
Začal jsem pomalu, ale jistě bojovat proti strachu v sobě, proti všem drakům, kteří mě drželi v kobce a nevědomí. Pomalu jsem zjišťoval, že jsem celou tu dobu ignoroval sám sebe, jen proto abych Tobě dal vše. Teď vím, že mohu s klidným svědomím dýchat, že se mohu vydat vlastní cestou, nechat za sebou strach, že uvnitř sebe jsem srovnaný se skutečností, se světem takovým jaký je. Přesto mám v sobě stále strach, strach ze všech těch bestií tam venku, které se mě budou snažit dostat do kolen.
Rozhodl jsem se. Navlíkl si kroužkovou zbroj a připevnil meče na dosah. Jeden na lidi a druhý na bestie. Už se nechci bát, nechci mít strach hlavně sám ze sebe, nesmyslného strachu z okolí. Každý jsme natolik silní, jak silné jsou naše duše. Za rozbřesku vycházím, jako slunce.
Přeji Ti štěstí,
-=PiP=-