Jsou věci kolem mě, kterým se stále nemohu bránit. Věci a události, kterým se nelze tak snadno bránit.
Jsou věci přímo uvnitř mě, které se každou vteřinou snaží zničit vše co jsem budoval.
Jsou věci v mé hlavě, možná jen vymyšlené, které mě trápí každý den bez přestání a já nedokáži rozeznat, zda jsou to jen mé představy či realita. Připomínám si každou hezkou chvíli, kterou jsem měl možnost zažít, udržuji si to světlo v sobě jen abych zadržel tmu a tíhu dopadající každým dnem tvrději na má bedra.
Chtěl bych to celé jednou vypnout, vědět jak se schovat před tou tmou, jak přestat zakrývat si oči v domnění, že jsem neviditelný. Občas mám pocit, že mě svět vlastně vůbec nemá rád, že ten chlad není způsobený právě probíhající zimou, že mě někdo zkouší už od začátku co jsem tu. Vlastně ani pořádně neumím popsat co vše ve mě je, čeho všeho se uvnitř sebe bojím a možná zbytečně. Neumím popsat ty stavy s nimiž musím bojovat každý den, abych mohl vůbec ráno vstát z postele, jak moc se musím přemáhat abych vůbec měl vůli dýchat.
Nevidím smysl v čem jsem dříve smysl viděl, i když bych měl přestat vynakládat úsilí na pomáhání lidí kolem mě a více se soustředit na sebe tak to nelze. Člověk si v nejhorších minutách nachází věci, jenž ho drží na nohou a pro mě je to právě pomoc druhým. Absurdní je fakt, že sám sobě pomoci nedokážu. Proto se snažím s nasazeným úsměvem pochopit bolest druhých, přeci jen k ní mám blíž než kdokoliv jiný v mém okolí. Chci vybarvit šedé životy lidí kolem mě barvami, jenž si zaslouží a postupně jim otevírat oči, dodávat sebedůvěru a vůli existovat, nevzdat to.
Nemám rád samotu, ničí mě představa života o samotě a ironické je, že nevydržím s lidmi, nemám rád lidi. Bojím se toho strachu a každý nástup do narvané tramvaje je stejný jako potopit se do temných hlubin. Stačí jen zadržet dech a vydržet. Chci být neviditelný.
Trápím se tou bezmocí a je mi smutno, i když jsem se vydal na cestu k lepším zítřkům a přestal mít strach z bubáků pod postelí, alespoň pro těch pár chvil se cítím volný. Jsem sám ve své samotě, jsem tu šťastný a zároveň mě to zraňuje. A přeci jen bych nevyměnil za nic na světě ty dny se svou Múzou, která vybarvuje mé dny, že každý úsměv v mé hlavě, myšlenka či nápad, mě drží tam kde jsem.
Mám v sobě toho tolik, spoustu věcí co mě trápí, věcí co mi nedají spát, věci co nechci pustit na povrch, protože bych už nikdy nemusel být stejný, i když mě to každý den přemáhá a občas ani psaní nepomáhá. Jsou okamžiky, kdy to chci vzdát, potopit se do toho všeho ve mně a nechat tím vyplnit každou část mého těla, nechat ten jed rozlít v žilách, ale hřejivé paprsky světla, i když jsou vzdálené mi dodávají naději, že bude lépe.
Jednou mi někdo řekl, že budu mít svatozář a někdo jiný, že už jí dávno mám.
Z Duše,
Filip