Nevím kam jsme se to dostali. Možná do bodu kdy není návratu, kdy jsou všechny změny zbytečné. Pořád na něco čekám, mé oči zírají na hodiny den co den, zda už nedoběhl čas, který jsi chtěla. Tikot hodinek na zápěstí mi to neulehčuje, stále se připomíná samotný čas.
Nikdy jsem se neodvážil zeptat co ke mě opravdu cítíš, možná ze strachu, možná z toho že už odpověď znám a přesto to předtím bylo jinak. Nebyli jsme jen dva majáky naproti sobě, přitahovali jsme se jako světlo pouličních lamp přitahuje můry. Bez myšlenek, bez rozumu, bez výčitek. Kam se podělo tohle kouzlo?
Já vím, že je na mužské straně vyvíjet iniciativu, snažit se o pokrok, budovat ten zájem. Ale má o tom smysl přemýšlet, když vím, že toho máš dost? Že méně je někdy více a že vše má být s mírou? Co až se úplně vytratí doteky, až úplně ztratím snahu dokazovat Ti jak moc o Tebe vlastně stojím. Že tohle vše jsem budoval hlavně pro to aby jsi se nemusela trápit. Možná jsme se na některé z těch křižovatek rozdělili, možná bych měl dát šanci jiným a tahle představa mě trápí čím dál víc.
Bojím se pokračovat dál, protože co kdyby si nakonec změnila názor? Co kdybych byl znovu důležitým článkem ve Tvém životě? Nemohu jít do jiné náruče ze strachu, že bych o Tebe přišel a z toho samého nemohu ani zůstat. Je to jako kruh kolem mích nohou, jenž se nedá překročit. Stále čekám na doteky, na vlídná slova, na polibky. V životě jsem hledal Tebe a teď, když jsi tady, Tě nemohu mít. Snad z čisté ironie osudu, který nás dal dohromady, jsem vláčen tmou za zvuku dusotu srdce, které bije pro Tebe.
Připadám si od Tebe na kilometry vzdálený, avšak jsi jen pár kroků ode mě. Možná to tak musí být. Pro uvědomění si, co vlastně v životě chceme. Žít tady a teď, ale mít jistotu v zítra.
Filip