Přemýšlej člověče. Časem zpátky. Kde jsi stál, když ne tu, když si byl tam, kde teď nejsi a kde jsou ostatní, když ne tu.
Přemýšlej co měl si a co si směl. Co vše bylo dáno aby v životě věci šli a když nešli, pomohlo se jim. A jak šel čas, tak měnil se i věk Tvůj. Pohled na věci, lidi a události. Zažil bolest, Lásku, něhu i zrady, byl součástí velkých věcí, společností, byl vůdce v imaginárním světě. Mocný bez moci. Tak plynul čas v přesýpacích hodinách, zrnko po zrnku, slza za slzou. Plakal si, že vše to dobré máš za sebou, že už Tě v životě nic nečeká. Ale spíše úsměv by Ti slušel, za vše hezké co Tě potkalo.
Člověče! Kam Tě vítr zavál? Proč nahý jsi teď přede všemi? Proč necháváš svou duši odhalenou? Nahlížet do svého života a to bez okolků, cizincům, lidem s maskou. Ty jsi vždy pevně stál, i když vítr řval a rval Ti srdce na kusy. A já se v mysli všemu divil a sledoval jak vítr vane. Tak odvál času i poslední zrnko písku a přivál nové. Lidi, život, zážitky a Tebe.
Proč postavil do cesty Ti život zeď? Člověče tak pověz, proč rozhodl ses přelézt ji, i když tahali Tě jiní dolů. Proč přes podvod a urážky, zůstal rovně stát a s úsměvem odzbrojoval všechno zlo. Rozdávat radost, rozhodl se, neočekávat nic a radovat se z maličkostí. Mít to dítě v sobě rád a mít rád sebe. Radovat se, že jsi, sám sobě nápomocný, sám sobě oporou.
A tak jdeš dál, vedle Tebe Ty a tiše rozjímáš, člověče, stále o životě. O síle kterou má, jenž máš i Ty. O cestě dobra i zla. Od úsvitu do soumraku.
Však zvolil sis ten střed, nutné zlo, kterým musíš projít. Nebýt svině, však těm se dobře daří, i když v myšlenkách vědí, že i na ně se voda vaří.
Děkuj těm co vychovali. Tebe. Člověka co nesoudí, co nebojí se pravdy, co rozhodný je, co pomáhá.
Člověče. Kam až zajdeš? Až za myšlení své? K zamyšlení? Avšak nikdy nebýt namyšlený.
Držím pěsti, na cestě plné nebezpečenství…
Filip