Díváš se. Upřeně. Dlouho. Pozoruješ každý nádech, každý pohyb, byť nepatrný náznak změny. Přesto nepoznáváš člověka, který stojí před Tebou. Každé ráno se mu podíváš do očí a hlavou Ti proběhne milion otázek. Kdo jsi? Jakou dnes budeš mít náladu? Budeš dnes silnější než včera? Zvládneme to spolu? Přežijeme?
Prožíváš si bolesti. V téhle době možná více než kdy jindy. I když se vlastně svět zpomalil, trochu ustál všechen ten chaos kolem. Máš teď víc času na sebe, budovat svět ve svých čtyřech stěnách. Jenom v Tvé hlavě je pořád rušno a neustále se Tě někdo snaží bojkotovat. Snažíš se překračovat všechny ty klacky, které se Ti snaží hodit pod nohy. Každou ránu vykrýváš úsměvem, nastavenou druhou tváří. Snažíš se být za každou cenu pozitivní.
Stojí to za to? Ptáš se.
Na tuhle otázku není odpověď. Je řečnická. Hozená do větru. Bez posluchačů.
Možná ani vlastně nechceš znát odpověď a raději v sobě budeš dál dusit vztek na celý svět, na lidi co Tě zrazují, na lidi kterým jsi věřil, které jsi považoval za přátelé, na lidi, kteří neumí přijmout svou chybu.
Každý večer se díváš do očí člověku na proti sobě.
Zamumláš něco o tom, že jste to přežili. Jeden den z mnoha.
Upřeně se zadíváš do zrcadla, zhasneš a v duchu se připravíš na další den.
Zvládneme to, zamumláš do tmy.
Já vím, zazní v hlavě.